Harmonizace osobního a pracovního života

Tento článek přináší informace o tom, jak důležitá je harmonizace osobního a pracovního života pro pracující v České republice a jak rozdílné jsou na ni pohledy napříč pracující populací. Zabývá se také tím, kolik hodin lidé skutečně odpracují a jaké je rozložení jejich pracovní doby.

Celý recenzovaný článek

Úvod

Rodinný život a vztahy s blízkými na straně jedné, a pracovní aktivita na straně druhé, patří shodně mezi oblasti, kterým ve svém životě většina z nás přikládá rozhodující význam už jen proto, že trávíme na pracovišti nebo v kruhu své rodiny podstatnou část svého času. Výzvou pak často zůstává, jak spolu sladit tyto klíčové sféry a zároveň si ponechat dostatek času a energie i na další oblasti, které jsou pro nás v životě důležité. Obecně přitom platí, že lidé spokojenější se svým rodinným životem jsou spokojenější i se svou prací a obráceně [1]. Významně pomoci může vstřícný přístup zaměstnavatele, v českém prostředí ale ve většině podniků nadále platí, že vstřícnost k zaměstnancům s rodinnými povinnostmi příliš nepřesahuje právně vymezené povinnosti zaměstnavatelů [2].

Data od 2026 ekonomicky aktivních obyvatel shromážděné v rámci výzkumu kvality pracovního života v České republice z listopadu a prosince 2020 nám pomohou lépe pochopit, jak důležitá harmonizace osobního a pracovního života je.

Subjektivní důležitost harmonizace práce a volného času

Otázku, nakolik je pro dotazované důležité, aby jim práce nezasahovala do osobního času, tj. do času na rodinu, zájmy nebo odpočinek, hodnotili lidé průměrně hodnotou 76 (na škále od 0 do 100, kde vyšší číslo značí vyšší důležitost). Jak je možné vidět i z interaktivních statistik na tomto webu, to je méně průměrná důležitost všech domén kvality pracovního života kromě seberealizace. Pokud se podíváme na jednotlivé aspekty (viz složení indikátoru SQWLi), harmonizace práce a volného času skončila na 13. místě z 18.  Vyšší důležitost lidé přisoudili především aspektům souvisejícím se mzdou, vztahy na pracovišti, jistotou práce, charakterem pracovního poměru, pracovními podmínkami a zajímavostí práce. Naopak samostatnost, časové charakteristiky a vlastní rozvoj a vyhlídky do budoucna byly hodnoceny jako méně důležité.

Tabulka: Důležitost harmonizace práce a volného času dle pohlaví a vzdělání

Necelá desetina všech dotázaných (9 %) přiložila harmonizaci práce a volného času malou důležitost (0 až 4). Statisticky významné rozdíly panují mezi muži (průměr 7,38) a ženami (7,86), pro které je podstatně důležitější, stejně jako pro lidi do 40 let. Výraznější rozdíly panují také mezi lidmi různého vzdělání, přičemž s rostoucí výší dosaženého vzdělání klesá důležitost osobního času.

Skutečně odpracované hodiny a subjektivní hodnocení časové náročnosti práce

Ekonomicky aktivní obyvatelé ČR v průměru odpracují 38,6 hodin týdně, s minimálním rozdílem mezi zaměstnanci (38,9 hodin) a samostatně výdělečně činnými (37,3). Naopak výraznější rozdíl byl zjištěn mezi muži (40,3 hodin) a ženami (36,6). Poněkud nižší průměrný týdenní počet skutečně odpracovaných hodin také vykazují pracující se základním vzděláním (32,6 hodin), mezi dalšími vzdělanostními skupinami výraznější rozdíly nejsou.

Průměrné hodnocení harmonizace práce a volného času bylo 70, což je níže než hodnocení všech šesti domén kvality pracovního života v daném období. Mezi těmi, kteří jsou s časovou náročností velmi spokojení (hodnocení 90-100) je průměrná odpracovaná týdenní doba 36,7 hodin, mezi velmi nespokojenými (0-10) je to 51 hodin. Asi tři pětiny zaměstnanců uvedli, že nemohou rozložení své pracovní doby nijak ovlivnit: 40 % pracuje pevně danou pracovní doby s jasně stanovaným začátkem a koncem, 13 % pracuje na střídavé nebo rotující směny a 7 % na stálé směny. Zcela nárazovou a nepravidelnou práci má pak necelá desetina pracujících.

-

[1] Hamplová, D. (2004). Životní spokojenost: rodina, práce a další faktory. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

[2] Kuchařová, V. (2012). Harmonizace rodiny a zaměstnání z hlediska národních a genderových rozdílů v ČR a SR: možnosti z pohledu rodičů malých dětí. Fórum sociální politiky 2012 (1): 2-7.